Soutěž - Kulturizace [Ukončeno]

Zdravím vás.
Jak jste si mohli všimnout, snažíme se pro tento server dělat vše. Ale... právě hráči jsou jádrem, vodou, která otáčí mlýn. Bylo mnoho soutěží, mnoho bude. Však poslechněte si, o čem je tato.
Nahlédli jsme do srdce Erutie, do srdcí všech RP serverů... a viděli jsme jen prázdnotu. Kulturní prázdnotu. Nikde žádné legendy, příběhy. Nikde nic. Jako kdyby si rasy Azerothu neměly co zpívat, co povídat u ohně a čím strašit své děti. Žádné pověsti, žádné bajky, žádné krvavé povídky. Hmf... víte co? Napravíme to.
Tímto bych rád vyhlásil soutěž o kulturizaci Erutie. Právě sem, do tohoto topicu přidávejte povídky, legendy... písně, vše možné, co vymyslíte.
Děláte to zdarma?! Kdepak! Vaše povídky se dostanou na wikipedii Erutie. A co více? Dostanete odměny. Buď ve formě itemů, peněz či velkých zkušeností.

Itemy budou víceménně takové... hodící se. Ano, ano. Mluvím o knížkách! Pokusím se pro většinu ras najít co nejvíce knih, však nic nemohu zaručit.

Co se peněz týká, tak odměny jsou 45 stříbrných až 2 zlaté pro ty, kteří napíší buď nejlepší povídky nebo napíšou největší počet!

A co veliké zkušenosti? Mno... to máme asi 4-12 Velkých zkušeností čekající pro vás.

Podmínky:
1) Text nesmí být o vaší postavě.
2) Text musí být gramaticky korektní a čitelný.
3) Snažte se, aby to nebyly brutální sado-maso příběhy...
4) Text se musí týkat spíše událostí minulé nebo této doby. Příběhy na události z budoucna nebereme.
5) Text musí aspoň mít 0.5-3 A4 délku.
6) Vymyslete něco nového, nepřidávejte něco, co bylo již postnuto třeba na jiných serverech.


Děkuji a velice rád se těším na vaše odpovědi.

Hai. zde připichuju mnou vymyšlený starý příběh trollů, jež je vyprávěn všem mladým v Gurubashi.

Zajisté v něm někteří poznají inspiraci z jiných pověstí, příběhů či bájí z našeho světa.

Zan’kruth a příběh beztvarého

Zan’kruth, mladá krev Gurubashíjské džungle, syn Zak’ranhovy krve se pomalu pohyboval v korunách vysokých stromů, tvořících ochrannou střechu větví nad hustým porostem džungle pod ním. Našlapoval jistě a sebevědomě. Každou větev znal, každou poznal podle tvaru…Svět korun stromů byl jeho a on patřil jemu. Každý pohyb…Každé natáhnutí končetiny vstříc dalším větvím bylo jako sehraný zpěv tropického ptactva. Zan’kruth byl součástí lesa. Jednoho dne však bylo něco jinak. Něco krom všudypřítomného zraku Loa pozorovalo Mladého trolla na jeho každodenní cestě korunami stromů z vesnice. Zan’kruth to cítil, skoro jakoby viděl pár žhnoucích očí za jeho zády. Však pokaždé když se otočil, zřel pouze neprostupnou směsici větvoví a listí. Pak přišel ten okamžik. Cosi otřáslo celým stromem, na jehož větvích se mladý troll zrovna nacházel a on, snad poprvé ve svém životě se řítil z větví dolů.

Když se mladý troll probral, bylo už pozdě večer. Noc nastávala a on byl sám, kdesi uprostřed džungle. Avšak nebyl sám, opět zde byl onen pár rudých očí, probodávající temnotu za nedalekým křoviskem. Však nyní bylo něco jinak. Oči nemizely, ikdyž zíral přímo na ně. Naopak mu pohled oplácely a s tichým vrčením setrvávaly na svém místě. Troll se ihned ohnal po své dýce...Svém jediném talismanu. Byla pryč. Ačkoliv Zan’kruth pátral pohledem všude kolem sebe, nikde jí neviděl. V ten moment se oči začaly blížit. Vystupovaly pomalu z temnoty a za nimi se začalo na světle formovat obrovské tělo. Mladý troll byl překvapen, jak se mohlo něco tak velkého skrýt v křoví. Před trollem se nyní tyčil obrovský medvěd opatřený párem smrtících klů, zažloutlých jako paprsky slunce. Zan’kruth ale nemohl utéct. Cosi podivného na tom tvorovi přitahovalo jeho pozornost a nutilo ho nespouštět z něj pohled ani na mrknutí oka. V tom zvíře promluvilo: „Co hledáš v mé říši, trolle?“. Zvuk připomínající lavinu valícího se kamení a písku zněl z medvědovy tlamy a doléhal až k uším mladého trolla. Zan’kruth nevěděl jak odpovědět jediné co mu jeho tělo dovolilo, bylo svalení se na kolena a poklonění se obrovskému zvířeti. Projev řeči toho tvora považoval za znamení. Znamení, že je přítomen něčemu mocnějšímu než kdy v životě spatřil. Musel se ocitnout v přítomnosti Loa. Reakcí na tento čin mu bylo úsměšné zahřímání medvěda a po chvíli i směsice podivných praskavých zvuků, doprovázená šuměním listí. Zan’kruth se neodvážil zvednout hlavu, dokud na ní nespočinul chladný dotek něčích prstů. Troll sebou překvapivě trhl a okamžitě zraněnou hlavu pozvedl. Před ním se však již nyní netyčil obří medvěd, nýbrž další troll. Starý poustevník, zabalený pouze v chatrném látkovém přehozu a s kly tak zahnutými a zažloutlými, že snad ještě pamatovaly dobu prvních trollů. Stařec pokynul Zan’kruthovi aby povstal. Ten nevěděl jak reagovat nebo co že se vůbec stalo. Stařec se usadil na nedaleký kámen a začal mladému trollovi vyprávět. Vyprávěl dlouho. Byl to příběh o dávné krevní linii. O linii “obdařených“. O krvi starých trollů, kteří jen myšlenkou dokázali změnit své tělo do podoby jakékoliv zvěře. Mladý troll příběh poslouchal. Poslouchal tak dychtivě že zapoměl na bolest, čas a dokonce i na hlad, svírající jeho břicho. Stařec se potom postavil a souhlasil, že nechá Zan’krutha odejít. Musel mu však dát slib. Slib že nikomu neprozradí, co dnes viděl nebo kde to viděl, dokud stařec bude žít. Troll dychtivě souhlasil a po několika dalších slovech se urychleně vydal domů. Blížil se úsvit, když dorazil ke své vesnici.

Dny plynuly, a Zan’kruth byl čím dál tím nervóznější. Umíral touhou se někomu o svém objevu zmínit…I přes slib, jež starci dal. I rozhodl se Zan’kruth zajít za stařešinou. Moudrým a starým kmetem, žijícím kousek za vesnicí. Jeho tvář nikdy nikdo přes kápi a dlouhé hadry pokrývající jeho tělo neviděl. A tak se ho mladý troll rozhodl zeptat. Zeptat se na prastarou krev trollů schopných měnit kůži. Stařec jakoby strnul a potom se zpod kapuce ozval táhlý stařecký hlas: „Zklamal jsi mne, mladý Zan’kruthe“. Pravil stařec a shrnul kápi a odhalil vrásčitý starý obličej, který si Zan’kruth moc dobře pamatoval. Nyní poznával dvojici zažloutlých, pokroucených klů, která vystupovala z trollových úst. Mladý troll nebyl schopen slov a jen zděšeně zíral na starce. Ten jediným bleskovým pohybem spočinul rukou na čele Zan’krutha.  Ten se zhroutil na zem a začal se svíjet. Jeho tělo se postupně začalo měnit a nabývat nových tvarů. Nakonec před starcem ležel na zemi panter. S kůží do jedovatě zeleného odstínu a s párem mladických klů, trčícím z tlamy. Zvíře zavrčelo a ihned zmateně vyběhlo ze stanu pryč. Pryč do temných končin Gurubashíjské džungle. Stařec Zan’krutha proklel. Proklel mladého trolla kletbou věčného lovu. A tak je nyní zelený panter odsouzen navěky bloudit temnou džunglí a donekonečna sytit svůj věčný hlad, jakožto cenu za netrpělivost a křivý slib. Budiž příběh ponaučením pro veškerou mladou trollí krev, neboť jejich netrpělivost, by je mohla dohnat k záhubě.
______________________________________________________

Později dodám i další, až nějaké vymyslím.

Na rychlo napísané! Thalassian sa písať odvážiť neviem :X

Krev na rukou Dor’zhakových

Dor’zhak býval obyčejný Gurubashíjský překupník. Prodával nejrůžnější věci které však obyčejným trollům nebyly tak lehko dostupné. Překupník totiž vycházel z džungle a sbíral nejrůznější věci z táborů růžových kůži, které byli mimo hustý porost lesa v hojném počtu. Růžovky bývaly příliš zaneprázdněné a nepozorné, než aby si něčeho všimnuly. A tak byly jejich tábory pro zručného trolla, jakým Dor’zhak byl, snadným ziskem cetek.

Jednoho dne, při návratu z úspěšného lupu, se troll vracel do džungle. Loa mu však poklidný návrat nepřály a v tu ránu mu cestu zastoupila zmatená, ušatá žena. V momentě kdy narazila na trolla, hlasitě vzkřikla, však její hlas okamžitě utichl, když její břicho proklála Dor’zhakova dýka. Ušatá se skácela k zemi, odkrývajíc cosi roztřeseného za sebou. Bylo to malé růžové nedochůdče, avšak její ušiska už nabývala dostatečně špičatého tvaru, aby bylo poznat co je zač. Troll chvíli váhal. Koukal na malé plačící škvrně, zoufale se tisknoucí k tělu své mrtvé matky. I slitoval se Dor’zhak. Nechal ušaté škvrně naživu a utíkal jak jen mohl zpět do skrytu džungle. Avšak slitoval se opravdu? Či jen projevil slabost? Té noci byly jeho sny neklidné a plné krve.

Když se druhého dne z rána šel osvěžit k nedalekému jezírku, vyrušily ho od pití strašlivé zvuky. Během okamžiků se celá trollí vesnice měnila v trosky pod nápory obrněných postav s lesklými zbraněmi. Jeden po druhém padali trollové k zemi a jejich domovy také. S hrůzou v srdci Sledoval Dor’zhak popravu svého kmene. Tam v dálce, odkud se hrnuly všechny ty obrněné růžovky, viděl v doprovodu vysokého muže stát malou, stále vzlykající holčičku. Dor’zhak sebral svou dýku a proklál si břicho. Proklál své, tak jako den před tím břicho té růžovky. Jeho poslední myšlenky byly na tu malou. Na tu, jejíž život vyměnil za životy svého kmene. Dor’zhak nebyl nikdy připuštěn do posmrtné říše Samediho. A tak doteď bloudí věčným bludištěm před jeho branami. Vše díky jednomu životu, který neukončil. Toto nechť je varováním, neboť mysl ušatých jest proradná, stejně jako jejich chtíč po našich životech.
__________________________________________________________

Další ze série trollích příběhů.

Nádherná práce, oba! Zvedlo mi to teď náladu.

Zuri 2 : 2 Alina.

Zuriho tvorba se mi líbí víc

Saramath: Ty příběhy mají šťávu, ale na básničkách taky něco je.

Da’haka

Jedné noci, jednoho dne, jednoho období. Narodil se v útrobách lesů malý troll. Před tím, než byl však vypuštěn na svět, sešli se nad jeho osudem Všichni Loa, aby určili jeho cestu. Shadra, prastará pavoučice. Shirvallah, majestátný tygr. Bethekk, hbitá černá šelma. Hethiss, král všech hadů. Hir’eek, otec netopýrů a v neposlední řadě Hakkar, ostatními opovrhovaná okřídlená zmije. Loa krve, jež se straní ostatním. Však Hakkar měl mezi trolly také své uctívače a věrné, trolly zběhlé v temném umění krve, a proto měl právo účastnit se sněmu osudu jako všechny ostatní Loa. Hakkar myslel jen na jediné, a to schromáždění dosti posluhovačů a vyhoštění ostatních Loa z trollího panteonu.

Loa rokovala nad každou novou duší, chystající se vstoupit na půdu světa a duše si potom zvolila svou cestu. První se nad duší sklonil Hir’eek. Nabízel ještě nenarozenému trollovi tak bystré smysly, že by mohl cítit jakákoliv nebezpečí, jakoukoliv příležitost…Avšak cenou za to by byl krátký život. Po Hir’eekovi se nad duší zjevil Shirvallah. Ten nabízel život plný boje jdoucí spolu s velkou silou, avšak trollovi by bylo souzeno zemřít rukou nepřítele, né jinak. Jako další promlouvala Bethekk. Přislibovala hbitost, rychlost a zdatnost. Troll by však byl osamělý a zemřel by sám. Po ní přistoupila k duši Shadra. Pavoučice slibovala úctu ostatních, vážený život. Cenou by byla zrada. Jednoho dne by troll opustil země živých rukou někoho blízkého. Když Shadra vyřkla vše, doplazil se k duši Hethiss. Ohromný had nabízel trollovi moudrost. Znalosti, po kterých se jiným mnohdy ani nezdá, avšak troll by musel platit. Zžíraly by ho nemoci, které by ho jednoho dne bolestivě zahubily. Když se had odplazil, zjevil se u duše Hakkar. Ostatní na něj pohlíželi s opovržením, avšak Hakkar vycítil potenciál toho, co měl přímo pod nosem. Nabídl ještě nenarozenému trollovi moc. Moc, sílu a nehynoucí slávu mezi jeho uctívači. Výměnou za to, žádal Hakkar vše. Trollovu životní esenci, jeho duši a otročení v posmrtném životě. Duše dlouho neváhala a zvolila si.

Ve stanu bylo poměrně rušno. Několik trollích žen pomáhalo jedné další. Ta ležela na lůžku v křečích a bolesti. Na svět se dral nový život. Jakmile malé trollí mládě spatřilo světlo světa, rozezněl se po celé vesnici pláč a vzlykot novorozence. Malého trollího chlapce, jenž by byl jako všichni ostatní, jenže jeho oči byly zality krví. Trollové to nepokládali za důležitou nic důležitého. Trolla pojmenovali Da’haka a a zde taky příběh končí. Avšak jiný začal. Příběh Da’haky, mocného krvavého válečníka posedlého chutí vraždit a rozsévat strach ve jménu Hakkara. Jednoho dne se Da’haka do rodné vesnice vrátil...Aby jí celou vypálil.
____________________________________________________

Snad se bude i tenhle líbit

Alina, dúfam, že Esgaroth bude jedného dňa mať družstvo roztlieskavačiek, pretože si im vymyslela naozaj bohatý repertoár.

Tak! Som zahambená! Stále je to z hlavy!

Mama Mia. Uznávám že písať príbehy je ťažšie, než básničky

Tak konečne aj nejaký ten príbeh!

Kedysi dávno, v jednotnom kontinente, Kalimdoru, žil Kaldorei. Bol to mág, mocný a čerpal svoju moc, mágiu, ako každý Kaldorei - Zo Studny Večnosti. Elf bol vysoký, tmavej, purpurovej farby s orlými rysami tváre a platinovými očami. Mal modré vlasy, krátky plnofúz a atletické telo.

Ako každý mág, rád experimentoval. A tak sa stalo, že jeho arogancia vzrostla o veľké percento. Bezohľadne čerpal zo Studny a sprádal kúzlo, experiamentalné kúzlo. Okolitý ľud a mágovia to zatiaľ prehliadali. Len ďalší experiment, ktorý sa buď vydarí, alebo to zabije len jeho. Ale aj na svoju aroganciu a ignoranciu doplatili. Onen mág mal inú predstavu o kúzlu. Nechcel len vytvoriť nové kúzlo. On chcel niečo viac. Mal však hrozné tajomstvo o ktorom nikdo nevedel.

Elf sa dopustil činu najhoršieho tej doby. Vzal si vodu zo Studny Večnosti, to je to najhoršie, čo mohol urobiť. Onu vodu vylial na svoju hlavu, však voda studny sa nechovala ako voda, ale ako energia, jeho šaty sa sice trochu zvlhčili, ale magia obklopila elfa a potom sa do neho vsiakla, naplnil ho pocit naprostej moci a kontroly a on započal svoje kúzlo.

Čaroval dva dni, bez prestávok na jedlo či pitia, než si ho konečne všimli ľudia.  Začali sa dobívať do jeho domu. Jak silou, tak mágiou. Keď vstúpili elf bol vyzáblí, slabý a chudý, vysatý kúzlom ktoré spriadal.  Však elfovia zistili tu strašnú pravdu - Prišli hrozne neskoro. Kúzlo bolo dokončené a elf ju vypustil. Stalo sa však niečo, čo nikdo z nich nečekal. Mágia zničila elfa i občanov.

Krátky výkrik značil ich agóniu a bolest ktorá sa rýchlo stratila ako vyšla z ich hneď vyparených hrdiel. Následne zmizol aj elfov dom, pokračovala v ceste ako ohromná kopula rudej energie a ničila všetko v ceste aj pod zemou... Následne explózia vytvorila ohromný kráter...

A Aru-Talis zmizol z povrchu zemského.

Páni, jsem na vás moc hrdý, že jste se takto inicializovali a zapsali se! Vaše odměny budou plnohodnotné. Máte-li zájem, pište nadále.

Básničkopríbeh!

Legenda o Tieňu.

No, prispejem aj svojou troškou. Nie je to také dobré ako Melvinove alebo Alinine ale snáď pobaví. Jedná sa o trpasličiu opileckú pesničku


Do naší hospody, vedou jen tři schúdky,
To je ten dúvod má milá, že já tam raz, dva, tři sem.
V tý naší vesničce všichni maj rádi hospodu,
Všichni chlapi tam chlastaj pivko ze sudu.
Nohy v teple, korbel je po ruce, chybí jen klobása,
Tak klobása peče se, pivo leje se, nic už chystat nemusí se.
Rád bych tam zústal celej den, ale žena mě pak stuče,
Takhle to nejde, musím se dostat z pod papuče.
Tak hoši du já, hospodskej napiš to na kámoše,
Musím si pospíšit než mně ta bába dokouše.
Z tý naší hospúdky, stoupají tři schúdky,
To je ten dúvod má milá...že se de tak těžko ven!

Ďalší spam

Také se přidám

Zpěv v duši



Kapitola první: Minulost

Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá,
tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou,
minulost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá,
tam náš příběh začíná…

Z rodu starého on byl, svým trollím lidem milován,
jej za mentora měli, za ním stáli a k němu vzhlíželi.
Řekl: “Já mohu, já cestu k bohům slibuji vám“,
oni ani tušit nemohli.

Jak zlatá mince rub a líc, i on dvě strany měl.
Jak hlava, rytina hladká, obraz s pochopením a mírem ve své tváři,
jak orel, pták, který nad kořistí svou píseň vítězství pěl,
úskočný, jak ten nejjedovatější had, jenž světlo světa spatřil.

Osudného večera, kdy správný čas nadešel,
u ohně písně v Loa oddaně dav pěl.
Pak, když přišla jeho chvíle, jen okamžik se nervozitou chvěl,
a o chvíli později, tyčil se nad haldou mrtvých těl.

Temné zaklínadlo vyklouzlo mu z jeho úst,
závan zla vesnicí zčistajasna ševelil,
on slepý touhou po obrovské moci,
krutý obřad dokončil.

Duše všech, jak ještě pár okamžiků zpět,
násilím vtaženy byly mimo hmotný svět.
Jejich síla nyní patří šperku v jeho rukách,
jejich bytí provází jen těžko uvěřitelná muka.

Radost naplnila jeho mysl, či to bylo šílenství?
Cíl, k němuž kráčíme, nás někdy oslepí.
I on přehlédl sílu, kterou zaklínadlem spoutal
a když šperk na krk svůj nasadil, jen v rychlou smrt doufal.

Temnota je vrtkavá dáma,
s ní vždy kráčíš do neznáma,
on štěstí měl, prozřel, než pohlcen byl do prázdnoty,
s posledním výdechem i druhé kouzlo opustilo jeho rty.

Záblesk světla, hluk a žár,
slova, jenž uzavřít tuto kapitolu nadobro měla -
co se stalo? Spálené tělo, ale šperk tu leží dál,
všude je ticho, jen vítr v korunách stromů zlehka vál.

On tisíc kousků toužil mít, inu, dostal, co si přál,
žel osud to tak asi chtěl,
že místo šperku sbor všech duší za své vzal
a příběh by zde ke konci spěl.

Nic není tak pravdě v dál.
Síla ducha, ta dozajista nejmocnější jest,
a zdá se, že fragment, co se málem v zapomnění odebral,
může ještě tolik zlého na zem snést.

Co stvořil, vymyká se chápání,
jen jedna duše nyní v artefaktu spočívá.
Touha jednoho a zloba všech ho pohání,
teprv teď na Tebe skutečné zlo číhá.



Kapitola druhá: Přítomnost

Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá,
tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou,
přítomnost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá,
tam náš příběh pokračuje…

Když ze slov se stanou legendy a pohádky,
pak se ptáš: „A je to pravda?“
Nyní věř, čas plyne zpátky,
A teď je i na nás řada.

To poutníci sem přijeli,
ano, jsme to my, náš lid je zde cizincem,
hned průzkumu se ujali,
a našli zlé síly, jenž skrývá tato zem.

Ten, který jméno Aywin Zlatohřivý nesl,
toho úkolu, zjistit o této zemi více, se jal,
V troskách dávno pohřbené vesnice na koleno klesl,
cosi z pod hlíny do ruky vzal.

Tu pohltil jeho svět zvuk hlasů, jejichž jazyk cizí mu byl,
ale on, jako by snad rozuměl,
celý ostrov na náladě potemněl,
tu výpravu už nikdo živý nespatřil.

Říká se, že tady straší, že je ta zem prokletá,
Co je na tom pravdy, kdo ví?
Kdo vydá se v ten les, s denním světlem se již nesetká,
tak to každý tady praví.

Stal se Aywin loutkou pouhou?
Na to vsadím život svůj,
on zlé duše prokleté stal se slouhou,
Zastaven musí být stůj co stůj.

Když obrátíš svůj zrak za rudou slunce září,
Tam neštěstí se stalo,
Tam oheň a kouř vše opět v pustinu přetváří,
jeho rukou, pochybuji jen pramálo.

Vyslyš nyní mé varování, má slova.
Obezřetný buď,
Sežeň ty, jenž magii rozumějí
a pospěšte si! Vyžeňte zlo z ostrova.



Kapitola třetí: Budoucnost

Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá,
tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou,
budoucnost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá,
tam ptáš se: „Je to plamen, u kterého posloucháš tento příběh?“

Jen ty, poutníče, máš tu moc,
dalším vyprávět ho celou noc.
Jen ty, můžeš stát se jeho částí,
jen ty ho můžeš dokončit.

Ten šperk tam někde je, to vím,
Jen ho musíš najít, nastolit však pořádek,
nesklouzni na cestu zla, ti radím,
Neb můžeš skončit na škvarek!

Tak zval se - mistr Stavitel
(codename: Óda na banána)



Vzduchem kouzlo draka víří,
panika se davem šíří,
odnesla nás v tuto zem,
každý ptá se – „Kde to jsem?“
„Kdo bude džungle krotitel?“
Kdo řekne: „Jsem váš spasitel“?


Temná noc se nad nás snáší,
rozum náš v dál poponáší.
Plyne týden, či snad druhý,
pak nám dostane se řádné vzpruhy,
z lodě nás zde uviděl,
ten, jenž zval se Stavitel.


Vítali ho, pěli písně,
doufali, že je zbaví trýzně,
zbědované jejich duše,
ptali se, co dělat může.
„Děcka, je to na pytel.“
Pravil mistr Stavitel.


Pak do práce se všichni dali,
spoustu věcí nastřádali,
první chatrč náhle stojí,
koho to však uspokojí?
Tak pod hrozbou mučidel,
zde zůstat musel, Stavitel.


A jak plynul všechen čas,
břehy byly krásou krás,
nikdo domů nepospíchal,
jeden však na šanci číhal.
Pak zjevila se Luna - tmy nositel,
a uprchnout chtěl, Stavitel.


Lesní roh zní touto zemí,
ozývá se noční klení,
myšlenky té se náš lid děsí,
louče balí v smolné směsi.
na něm život závisel,
tak kořistí byl – Stavitel.


V písku stopy, rychlý krok,
padlá větev  - malý skok,
tam žene se dav rozlícený,
jak ze řetězu utržený.
Síť letí, on zakřičel,
a lapen byl již Stavitel.


Do klece ho hodili,
na tu zámek přibili,
Pak loď jeho se stala prkny,
cesta ke svobodě nyní ověnčená trny,
tak chátral, v pomoc nikdo nepřišel.
Chudák mistr Stavitel.


On pomáhat dál odmítl,
že prý když tu uvízl,
nemá, co by ztratil již,
nežli pomoc, volí hrobu kříž -
tónem jako učitel,
pravil mistr Stavitel.


A tak za dalších pár dnů,
octl se v tom sladkém snu,
teď shora hledí na dav skleslý,
panika jim na tvář vrásky kreslí,
jak mají žít v zemi vnitřních strašidel,
když opustil je Stavitel?


Chaos zemí putuje,
dav svých činů lituje,
památku mu řádnou staví,
pak jeden chytrý lidu praví:


Kdo bude titulu nositel?
Kdo bude náš spasitel?
Kdo bude džungle krotitel?
Kdo bude náš nový mistr Stavitel?



…a bude dav zas trýznitel?

Tlieskam Valanyre

Na Zuriho nemáš!  

YereCz: kdybys tak chtěl místo prázdnýho cintání taky něco vytvořit



Domov

Zrození:

Tam kde slunce k zemi klesá,
tam oni dva se potkali, tam žili,
na jejich lásku dohlížela sama nebesa,
tam, kde vysněné dítě počali,
kde dostalo se na tento svět,
klid a mír, zpěv a radost,
rostlo dítě v krásný květ,
život, vzácnější než všech drahokamů skvost.


Noc jak inkoust v kalamáři,
nebe zdobí tisíc hvězd,
den, kde slunce jasně září,
a ono opěvuje krásu měst,
tu zem domovem svým nazývá,
tam zná každičký kout,
však v hloubi duše myšlenka – zda i jinam se podívá,
zda vymaní se z rodné země pout.


Pak cesta jeho začíná, dává sbohem,
k nebi už zrak neupírá, třpytu měst si nevšímá,
prochází krajinou, však oči uchváceny horizontem,
tu příležitost v náruči již třímá.
Byl to otec, či snad jeho stín,
ono nehledí, dává prázdný slib,
že vrátí se už za pár zim,
že bude v pořádku, že ví všechno líp.



Cesta:

A už kráčí – první krok,
ten, který za hranice tvého světa nese tě,
vidí potok, a hle –  že by to byl mlok?
Obdivuje krásy míst, jenž znalo jen díky malířově paletě.
A už kráčí – krok druhý,
potká poustevníka starého,
zeptá se ho: „Do světa kudy?“
On vrátit ho chce do místa známého.


Hlavou vrtí v nesouhlasu,
dál si kráčí cestou svou,
Ústa jeho oněmí, když oči odhalí tu krásu,
tam až do dáli se hory k výši pnou.
A ta pláň, ta tak obrovská se mu zdá,
že nemožná překročit se jeví,
nádech, výdech, zde jeho nový život začíná,
a ono nepoleví.

 
Pak nohy, vedou ho po úbočí té hory,
pak do údolí a pořád dál,
pozoruje ptáků hnízda, zvěře nory,
těší se, jakých objevů on dostal dar,
pak vzpomene si na svá slova,
na slib, jenž při odchodu vyřkl,
vrtí hlavou, že budoucnost zde čeká přímo snová,
kéž by věděl víc, než na obloze drak se blýskl.



Nový svět

Lapila ho velká závrať, za sebou má kotrmelců pár,
nyní sedí, horizontem uchvácen,
tam kde moře ztrácí se v dál,
v ruce suchého kukuřičného chleba pecen,
pozoruje opět nebe, koloběh dne a noci,
pozoruje ptactvo, zvěř a nový svět,
již ví, že není mu ku pomoci,
tuší, že tu zahyne, že už nevrátí se zpět.


Pak setře z čela krůpěj potu,
obrátí se na západ,
proklíná tu zdejší horkou samotu,
a přemýšlí, jak se mu to mohlo stát,
kde na jeho cestě vznikla chyba,
jak osud ho sem zavát směl,
co nutilo ho v dál se hýbat,
a jestli by až domů plavat měl.


V tu chvíli si pak uvědomí, že ten stařec pravdu měl,
Že jeho svět byl vlastně doma,
a že na něj zanevřel,
že mysl jeho krajinou teď bloumá,
vzpomíná na noc jak inkoust v kalamáři,
nebe, které zdobí tisíc hvězd,
den, kde slunce jasně září,
a jak opěvoval krásu měst – kam už se nevrátí…

Využila som Keilebovu metódu prenášania obecnej do Thalassu >

Thalass:

Obecná:

Trpasličí život


Bum – ozývá se z hloubi země,
kde jen málokdo by usnout chtěl,
tam trpasličí národ kope potmě,
bažíce po kovu, jenž v půdě tkvěl.


Bum – ozývá se tam, kde tunel ústí,
kde překládají balvany,
tam omylem si někdo jeden na prst pustí,
ten jekot probudil by titány.


Bum – tak mlátí valoun o zeď kárky,
Když tažena je k mistrovi,
snad cesta už upustila od své dálky,
a on úsměvem Ti odpoví.


Bum – tak kladivo tepe kov,
Už pece žárem praskají,
A než večerem zní houkot sov,
Pomocníci na stůl zbroje skládají.


Bum – tak zní chránič, jenž zapadne na místo své,
pak válečník tu hrdě stojí,
tu však mocné zahřmění rohu prostor rozčísne,
pak jsi rád, že majestátně tyčíš se v plné zbroji.


Bum – tak zní válečné kladivo, jenž naráží v štít obránce,
válečný pokřik polem bitvy zní,
ty bojuješ za náš cíl, ty chceš zvát se „zachránce“,
tak rveš se až do sil svých pozdních.


Bum – tak zní výstřel s kanónu,
ty svůj konec zahlédneš,
teď svou duši propůjčil bys i démonům,
na vraha si poslední svůj pohled dopřeješ.


Bum – tak tupě naráží srdce zvonu na jeho lem,
Ty ležíš v rakvi, snad tvá duše došla míru,
Chybět nám snad budeš všem,
teď vzdejme hold tvému odvážnému kníru.


Bum – tak zní tlukot srdce
Který bije pro trpasličí život a nic více,
Pro jednoho čest, na tento konec smí být hrd,

pro jiného však jen šrot a smrt.