[schváleno] Veronika - žádost o mounta

Postava: Veronika

Dosavadní unikátky: Aruviel (Mage armor), Aruviel (Set strážkyně studny. Set samotný jsem nežádal jako uniq... a nechci jej nadále. Klidně ať si o něj požádá někdo jiný. Amo, víš taky, proč nechci ten set nosit)

Oč žádám: http://www.wowhead.com/item=33999/cenarion-war-hippogryph#screenshots:id=147577

Proč to žádám: Veronika je poměrně náročná osoba. Když něco vidí a touží po tom, snaží se toho dosáhnout. Rád bych zkusil požádat o tohoto hipogryfa jako mounta. Slibuji, že na něm létat doopravdy nechci. Chci jen jízdní zvíře, které se vznešeností skloubí s elfy. A jelikož bíly hipogryfové nejsou vůbec ve hře jako NPC, zkusil bych tedy ty, kteří jsou nad Exodem. Rovněž je tato postava poměrně... opatrná. Má ráda, když může být kdekoli v bezpečí a být obklopena přáteli a tvory, kteří jí jsou věrní.
Co mohu nabídnout: Pokud, se nějakým zázrakem, tato žádost schválí, rád přistoupím na jakoukoli cenu. Stejně tak, že pokud bude třeba zaRpit s Gm měsíce toto RP, s radostí to udělám.

Příběh:
Veronika vyšla z budovy ve které byla švadlena. O osm zlatých chudší a o pár kousků oblečení bohatší. Broukala si melodii písně ''Anu bal Belore'', když v přesně onom okamžiku vše začalo! Přímo, před ní projel jakýsi lidský muž na koni. Chudák Veronika, kdyby byla jen k krok napřed, teď vy ležela na zemi, bů ví, jak ošklivě raněná.
,,Dávej pozor kam jezdíš! Málem jsi mne srazil'' zakřičela. Zavrtěla hlavou. Tehdy jí to trklo. Svraštěla obočí a hned začala přemýšlet.
,,Proč člověk může mít koně a já ne? V Quel'thalasu je lze koupit. Proč ne tady. Peněz moc není, ale lze to zkusit.'' pomyslela si, změnila směr a vydala se k stájníkovi.
Před ní stál stájník. Muž, který měl na starosti koně elfské armády. Veronika nasadila jeden ze svých krásných úsměvu, přistoupila blíže a jemným, melodickým hlasem začala mluvit.
,,Bal'a dash, ctěný mistře koní Argetlisu. Promiň, že tě otravuji, ale... měla bych zájem o koně. Byl by jeden ke koupi? Platím poměrně slušně, když se to tak vezme.''
,,Bal'a dash, slečno. Obávám se, že žádné koně na prodej nemáme. Jezdců je málo. Koně potřebujeme a nemůžeme si dovolit je dávat civilistům'' odpověděl elfský muž.
,,Doopravdy?'' povytáhla obočí bardka, z pasu odepla měšec a zacinkala s ním.
,,Nezmění váš názor pár mincí do ruky? Třeba na hračky pro děti nebo šaty pro ženu...'' navrhla s lišáckým, však stále okouzlujícím úsměvem.
,,Lituji, dámo. Nemohu si dovolit nic takového. Lord Elion nebere není nijak milý k něm, co dělají věci za jeho zády.''
,,Co hipogryfové?''
,,Ti patří armádě, a zde na ostrovech jediné vlastní elfové.''
,,Ah, dobrá tedy. Tak tedy Shorel'aran, mistře koní.'' rozloučila se, otočila a odešla. A jen tiše si pro sebe řekla ''Uvidíme, uvidíme...''

Dva dny později, hleděla na oblohu, ležíc na pláži. Nebe bylo modré, bez stop po přeháňkách. Avšak Veroničinu pozornost upoutalo něco jiného. Šmouhla, veliká šmouha s křídly, která letěla na vršek Exodu.
,,Uvidíme tedy.'' usmála se, opřela se rukama a vstala. Zamířila přímo do Esgarothu. Přemýšlela, jak to udělat. Chvilku to trvalo, dala však dohromady plán. Nejdříve ze všeho zašla za lovci, vzala si čerstvé maso a od prodavačky s ovocem koupila pár mang, pomerančů. Oblékla do do zeleno-hnědých šatů. Lepší splynutí s prostředím. Jasné může být, že to bylo normální oblečení, nikoliv roby.
S taškou na zádech, dýkou za pasem a pro jistotu i menší kuší za pláštěm vykročila vpřed. Pohled se jí neustále zastavoval na vršek Exodu. Daleko to bude, dalko. Výsledek za to bude stát. Určitě. Veronika šplhala, lezla, párkrát se lehce odřela, přecijen není ani tak sportovně založená.
Jak se blížila k vršku, zpomalila tempo, zmírnila dech. Vzala trošku hlíny, pár rostlin, hlínou si zasypala oblečení a rostliny si otírala o každou píď svých šatů. Důvod? Přeci musí nějak maskovat svůj elfský pach! Hodinu to trvalo, avšak viděla konečně, jak nevysoko nad zemí letí jeden z hipogryfů skalních.
,,Výborně.'' řekla si v duchu, zalezla do křoví, přehodila před sebe plášť a s mumláním začala formovat kouzlo. Jedna ruka stačí. Jedna bude tvořit, druhá bude držet plášť, aby nebylo na míle vidět záři kouzla. Jedna formule, druhá formule. V rukou Veroniky se tvarovalo kouzlo, které často používá, když je příležitost - ledový nuž. Rampouch ostrý jako nůž, lehce i tak připomínající. Ale tvrdý jako kámen! Stvoření takového vražedného nástroje nahnalo Veronice úsměv do tváře. V křoví, čekala, měřila centimetry. Nesměla minout.
Hipogryf o ničem neviděl, šťastně si letěl, jenže to bylo chybou. Kdyby vnímal více své okolí, možná by uviděl osůbku maskující se ve křoví. Kdyby víc dával pozor, všiml by si ostrého ledového nože, který letěl na jeho křídlo. Všiml by si toho a jeho kost mohla být v pořádku. Ale nebyla. Tvrdý a ostrý led zdevastoval hipogryfovi jak maso, tak kost. Mohl jen křičet. A padat.
Veronika okamžitě zareagovala. Nechtěla to zvíře zabít. Okamžitě, s rázností a rychlostí na něj seslala kouzlo bezpečného pádu. Ale... lehce upravené tak, aby bylo o něco slabší. Chtěla, aby zvíře spadlo... neublížilo si, ale bylo zmatené a otřesené. A jakmile se stalo, usmála se, krásný a zlý úsměv, to tedy ano. Minutu, dvě čekala, pak se zvedla z křoví, pomaličku šla směrem, kterým padal hipogryf. Další dvě minuty to trvalo, než jej našla. Ležel tam, házel sebou a z rány u křídla prýštila krev. Sice slabě, ale to zvíře krvácelo. ''Co jsem to udělala. Ale už není cesty zpět.'' pomyslela si. Pomalu, nejistě kráčela za zvířetem, které bylo zmateno. Nebylo však hloupé. Ani slepé. Spatřilo elfku a ze zobáku hipogryfa vyšel skřek. Pokusil se vstát, pravou přední končetinou hrabajíc do hlíny. Bardka své varování dostala. Ale jen čekala. Sedla si na zem, dlouze hleděla hipogryfovi do očí. Usmívala se. Viděla to na něm. Ten nemá dost sil, aby vydržel. Jak se zdálo, měla pravdu. Hipogryf unaveně padl na břicho, hlavu zavrtal do zdravého křídla a skřehotal bolestí.
Toto bylo pro Veroniku de La-ku Marciu pravé znamení. Vstala, vytáhla z tašky maso. Držíc jej v ruce se přiblížila k hipogryfovi a nabízela mu maso. Hloupého rozhodnutí hned litovala, když na ni hipogryf pohlédl, zaskřehotal a hlavou vyrazil vpřed a málem ji uklovnul celou ruku.
Bardka se poučila radši. Couvla, pohlédla na okolí a využila toho, co bylo poblíž. Vzala silnější větev, napíchla na něj maso a pomalu větev přibližovala k hipogryfovi.  Zřejmě měl hlad. Klovnul si do masa, urval jej z větve a začal požírat. Veronika darovala hipogryfovi úsměv, zvedla se... zahleděla se mu do očí a hned začala s tím, co uměla nejlépe - zpívat. Píseň byla o elfském rysovi a hraničářce, kdež statečné zvíře chrání svou paní, když bezmocně leží na zemi, zatímco kolem něj se rojí divoká zvířata, která chtějí hraničářku sežrat.
Zpívala jemným, melodickým hlasem zkušené ženy. Hleděla na hipogryfa, dávala si pozor. Využila toho, že jedl, nahnula se ke křídlu a viděla své škody. Ošklivě zlomená, ba skoro rotzříštěná kost. Krvácení, ale slabé, spíše přestávalo.
,,Neboj se, zabolí to trošku, ale klid'' pronesla, sáhla na jeho křídlo, pokusila se jej nadzvednout. Na toto zvíře zareagovalo divoce, vražedně. Veronika musela vstát, couvnout, aby nebyla uklována. Zvíře by jí nedovolilo, aby na ní šáhla.
,,Vím, že mi rozumíš, chci ti ten pomoci. Něco ti ublížil, ale já to nebyla. Nech si prosím pomoci...'' žádala prosebně.  Jenže hipogryf byl tvrdohlavý, nebyl zvyklý moc na lidské či elfské tvory. Unaveně se postavil na zadní, přední zvedl do vzduchu, zahrozil zase, ale opět, padl unaveně na břicho.
Veronika nejistě couvla, ale po pádu zvířete se zase přiblížila, pokusila se jej pohladit. Naštěstí bylo zvíře vysílené. Nebránilo se. ''Kouzelná'' taška znovu ukázala své části. Z nich Veronika vyndala obvazy, bylinky, škrtidlo. V okolí bylo dost větví. Jedna byla dostačující na dlahu.
Zdlouhavé to bylo. Vytáhnout zbytky ledu, zaškrtit, obvázat, dát křídlo do dlahy a samotné křídlo zavázat kolem celého těla, aby s ním hipogryf nemohl hnout.
Těžké a zdlouhavé. Na konci dne Veronika byla od krve zvířete, na několika místech lehce poškrábaná. Na druhou stranu zvíře bylo na tom o něco lépe. Spalo.
,,Musím počkat.''
Počkala si. Mluvila a zpívala den co den hipogryfovi. Nesla mu maso i jídlo. Zajišťovala, aby nikam neutekl. Trávila u něj dost času, aby si na něj zvíře zvyklo.
Veronika si ochočovala hipogryfího samce, začala mu říkat Solan. Hipogryf si na ni těžce zvykal. Vzpouzel se, ale týden, dva týdny... tři týdny. To už bylo něco jiného. Zvykal si na ni. Nekloval ji, neškrábal ji. Dovoloval jí, aby na něj sahala, dovoloval, aby mu měnila obrazy, dávala mu na ránu bylinky.
A po měsíci přišel osudný den. Tehdy byla Veronika velmi nervozní. Našla Solana kousek pod vrškem Exodu. Ležel tam, obíral kosti zvířete, které asi přišlo příliš blízko. Začala vše rituálem, zpěvem. Pomalu, pomaličku, k němu natáhla ruku, zavřela oči a přibližovala se.
,,Buď mi uklovne ruku... nebo položí svou hlavu na mou dlaň''
Skrze zavřené oči nic neviděla. Musela čekat. Čekala... ale každá vteřina jako kdyby byla věřností. Ucítila dotyk. ''Přišla jsem o prsty?''
Kdepak... ne. Necítila bolest. Viděla jen hipogryfa, který položil čelo na její dlaň. Bardka-čarodějka se usmála. Pohladila jej, vlídnými slovy uklidňovala. Pohnula se z místa, kráčela k boku tvora.
,,Neboj se, Solane. Nebude to bolet, neboj se.'' pověděla a pokusila se vyhoupnout na hřbet svého ''mazlíčka''. Solan se vzupouzel, třásl s sebou, ale Veroniku neshodil. Tohle stačilo. Slezla.
Pokračovalo to takto pět dnů. Lezla na hipogryfův hřbet, trošku tam seděla, hned pak slezla. Ale... šestý den. tehdy se oba odhodlali na něco více. Poprvé, poprvé, skrze lehké poplácání a pár slov popohnala Veronika své zvíře k pohybu. Bylo to podivné. Takový tvor... a tak ladně chodí i přes své zranění.
Tři další dny jezdila krátce na hipofryfovi. Pokračovala dále a dále... nejdříve sedlo, které mu tam nechala den na zádech, poté jízda v sedle. Hipogryf si zvykal... Krotl. Nebyl hloupý, to tedy ne, poslouchal Veroniku, která se o něj tak dlouho starala. Ale... uplně poslušný nebyl. Stále byl divoký, někdy neposlušný. Stále toužil létat. Jenže nemohl. Kost na tom byla vskutku špatně. I přes všechnu snahu. Nedostatečnou snahu. Nač... léčit křídlo, nač riskovat, že uletí. Nechala křídlo křídlem. Zatím bude takové, jaké je.
A jak plynul čas, mazaná bardka uskutečňovala své plány. Hipogryfa učila příkazům, aby poslouchal její příkazy v thalassiánštině, koupila mu zbroj, kterou mají hipogryfové v armádě. Za nemalou cenu, ovšem... s časem, dávkou trpělivosti získala přítele, který ani nevěděl, že nikdy nebude létat kvůli ní.